Celý život od samého počátku, když naše spermie vyhrají svůj první a největší závod, je takovým útěkem před smrtí. Jak říká jedna moje ještě žijící tetička (76) ještě pár roků. Když mi bylo dvacet, tak jsem si říkal, že bych se byl rád dožil čtyřicítky. Dnes jsem překročil šedesát a každé ráno se procházím po březích řeky Léthé. Je to už od prvního pokusu, kdy se mne zubatá pokusila zabít, už patnáct let. Od té doby se o to pokouší tak dvakrát do roka. Jednou se ji to povede a já do té řeky vstoupím. Jediná naděje je, že pokud příroda, bůh, matrix stvořily člověka s takových složitých součástek, je docela možné, že se při odchodu na druhý břeh jen proměníme s kukly v motýla a budeme se pohybovat v jiné dimenzi.
Nechápu proč lidstvo tak spěchá na cestě do pekla, když tomu stejně nikdo neunikne. Zabíjíme se pro touhy několika parchantů, kteří si uzurpovali moc a peníze a přitom to nemá žádný smysl i oni odejdou do řeky a budou plavat vedle nás. Proč se hnát někam, kde dříve či později dojdeme i krokem. Proto přeji všem lidem, kteří mají rádi život, dlouhou cestu a k těm co nerespektuji právo na život, hlavně těch druhých, vzkazuji. Stromy jsou vysoké a konopných provazu je dost.
Moc pěkně napsané (hlavně o těch spermiích)
