Autor vychází se směsi doměnek a faktů a nezakláda si na tom, že má pravdu, protože pravda je závislá na úhlu pohledu.

Všechny příspěvky podepsané autorem vyjadřují jen jeden jeho názor,
který viděný jiným úhlem pohledu může být naprosto odlišný a psaný v jiném čase může vyznít naprosto jinak.

Pochopení, znamená mít rozšířené vidění.JzM

Zřím tě.(Avatar)

Píseň pro všechny krásné ženy.

ŠAMAN
Autor Johanz
Jsem šaman zrozený z víry,
že osud je SATAN,plný síry.
Ty,z pekla,zrozená v břichu,
umyté ruce,krví z hříchu.
Svíce pozvolná již zhasíná,ŠAMAN tvé činy PROKLÍNÁ.
Osud je předem určený,má i světlé okamžiky.
V hříchu jsme se milovali,i vráželi do srdce dýky.

Porodnice 1975

1. června 2013 v 23:14 | JzM |  Pozdravy z minulosti....

"Máte syna" slyším v telefonu odpověď na můj dotaz co se narodilo mé ženě. Máte dceru, říká vrátný na vrátnici nemocnice Sosna v Třinci. Důvěřuj, ale prověřuj říkám si a hrnu se k výtahu. "Kampak mladý pane?" "Nejsou návštěvní hodiny."
Zarazí moji iniciativu vrátný. Křičím a pískám pod okny porodnice, ale moje žena jen smutně hledí z okna s dítětem v náručí a nic neslyší. Prozkoumávám spodní patro nemocnice, kde jsem slezl po schodech, když se vrátný nedíval. Do horních pater byly mřížované dveře. Ve sklepě jsem uviděl šipky. Pitevna, sklad prádla, nákladní výtah, To bych nebyl já, abych něco nevymyslel. Nákladní výtah se dokodrcal do sklepa, a naštěstí pro mne v něm žádné tělo nebylo. Vnikl jsem dovnitř a zmačkl cuplík s nápisem páté patro, porodnice. Po nekonečném stoupání, jako by výtah pamatoval dobu Marie Terezie (naštěstí jsem ještě v té době netrpěl klaustrofobií z výtahu) Jsem dojel do porodnice. Další překážka na cestě... bytelná mříž mezi výtahem a porodnicí, jako by se báli, že nějaký zloděj ukradne své mamči, mimčo. Zřejmě měli s takovými průniky své zkušenosti. Rozlehlá chodba porodnice zela prázdnotou a voněla desinfekcí.Jen z pokojů bylo slyšet pláč dětí. V dáli se objevila sestřička, ale nezaznamenala mé poskoky a mávání. Teprve, když jsem zavolal "sestřííí!" tak se otočila.
"Prosím, prosím můžete mi zavolat ženu?" Musím ji vidět, ani nevím co se nám narodilo. "Víte že tady nesmíte být? Jak jste se tam vůbec dostal???" Zeptala se.
Potom se ji mne zželelo vida můj utrápený výraz po dvou rumech a šla do pokoje pro moji manželku. Ta se za chvíli se objevila mezi dveřmi a s hrdinskými slovy "to nic nebylo" mi ukázala naše dítě lásky. Máme holku. První a poslední živé dítě, které se nám podařilo přivést na svět. Teď když o tom píší a moji vnuci už jsou velcí kluci, jsem dojatější, než v té době. Slzička mi ukápla na klávesnici. Políbili jsme se přes mříže a já si poprvé šáhl na to malé růžové bejby, které mělo blonďaté vlásky až do sedmi roku. Cítil jsem se, jako vítěz. Krásnou ženu a hezké dítě to se musí zapít. Jenže to byl jen začátek cesty a cesta se zdá zatraceně dlouhá na začátku a krátká na konci.JzM
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabi Gabi | E-mail | 2. června 2013 v 8:46 | Reagovat

To su krasne spomienky. Teraz to maju mladi, novopeceni otcovia lahsie.Dokonca mozu byt aj pri porode. Hoci ...ja by som asi nechcela, aby pri tom bol aj manzel. :-) Asi by som sa horsie sustredovala na to " dychanie" :-D Narodenie druheho syn som musela dokonca oznamit az na druhy den rano ja sama, ked som bola schopna doterigat sa k automatu. V telefone sa ozval manzelov hlas: " potrebujes nieco?":-D Ja nie, ale Ty ano, mame druheho syna. " Doteraz na ten okamih prebudenia krasne spomina. Ja som bola cely posledny mesiac v nemocnici. Neprezil stres buducich otcov s nahlym  odchodom do porodnice. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama