Funění, které se ozývalo pod pootevřeným oknem mého pracoviště, připomínalo spíše funění, jako by za rohem nebylo kynologického cvičiště, ale oddělení, které začíná zcela jiným začátečním písmenem. Z plně osvětlené místnosti nebylo vidět ani na krok. Vystrčil jsem tedy neopatrně hlavu z pootevřeného okna a uslyšel jsem dvojhlasné Baff... Dva velcí vlčáci zřejmě dostali chuť na mé, i když staré maso a pokoušeli se dostat do místnosti. Naštěstí neuměli otevřít dveře, jako některé profikané kočky a tak jsem zůstal nedotčen. Když usoudili, že by oběd se mne nebyl nic moc a že stejně neumějí rozdělat oheň tak se vzdálili a šli hledat něco křehčího k snědku. Nevím teď v zimě tady není nic k nalezení, ale když si počkají do jara, jistě se jím podaří ulovit párek neopatrných milenců naplněných adrenalinem a oxytocinem. Pro tentokrát jsem byl zachráněn… ale co bude příště. Rozzuření orli, nebo tlupa hladových bezdomovců na loupežné výpravě???
V koupelně, jsem pozorujíc se v zrcadle, uchopil elektrický strojek a jako vždy jednou za 6 týdnu jsem si začal stříhat hlavu. V polovině střiháni, kdy jsem už už začínal vypadat, jako Hobit nebo Tibetský mnich, jsem si uvědomil, že včerejší amnestie mne zařadí mezi ty tři tisíce amnestovaných a propuštěných vězňů. No snad to nějak přečkám s čepicí na hlavě, a kreditkou v peněžence. JzM
