Autor vychází se směsi doměnek a faktů a nezakláda si na tom, že má pravdu, protože pravda je závislá na úhlu pohledu.

Všechny příspěvky podepsané autorem vyjadřují jen jeden jeho názor,
který viděný jiným úhlem pohledu může být naprosto odlišný a psaný v jiném čase může vyznít naprosto jinak.

Pochopení, znamená mít rozšířené vidění.JzM

Zřím tě.(Avatar)

Píseň pro všechny krásné ženy.

ŠAMAN
Autor Johanz
Jsem šaman zrozený z víry,
že osud je SATAN,plný síry.
Ty,z pekla,zrozená v břichu,
umyté ruce,krví z hříchu.
Svíce pozvolná již zhasíná,ŠAMAN tvé činy PROKLÍNÁ.
Osud je předem určený,má i světlé okamžiky.
V hříchu jsme se milovali,i vráželi do srdce dýky.

Smrt

4. listopadu 2012 v 16:03 | Johanz z Mallevilu |  Fejetonky

Brodím se šustícím listím a čtu si v hřbitovním kalendáři. Skláním svou hlavu k fotografii mého dědy a babičky a slzy mi vhrknou do očí. Vzpomínka ve mně ještě po 45 létech vyvolává úder bolesti. Moje zatracená citlivost. Děda, babička, matka, sestra, nejmilejší sestřenice Naďa a tety, ty ztracené sny vyvolávají smutek. Brouzdám listím dál a hledám zapomenutý čas. Opuštěné pomníky z dob Rakouského mocnářství se prostřídávají s lesknoucí se žulou čerstvých hrobů. Můj krok se stává pomalým a já cítím tíhu bolesti z lidského neštěstí.
Stopy mého pradědy Hajduka zavál čas a jen torzo pískovcového soklu nasvědčuje tomu, že někde v hloubce dvou metrů se rozpadávaji kosti na prach.

Arnoštka, Miluška, Zdenka Evženek zemřeli společně tragickou smrtí ve vlnách Odry 5.3.1922. Opuštěný náhrobek křičí devadesát let svou němou výčitku bohu, jak mohl dopustit smrt tak malých dětí. Vím, jak je Odra zrádná, sám jsem jen tak tak jednou neskončil pod jejím podemletým břehem. Z dálky jsem uviděl, že pod místem, kde jsem před chvílí stal, je vymletý břeh do hloubky tří metrů. Jak málo stačí ke smrti. Příroda si vždycky vybere svou daň.

Vytahuji věčné světlo omezené jen množstvím obsaženého vosku, které mám určené na hrob do Vítkovic a zapaluji na opuštěném pískovcovém náhrobku malý plamínek.Vím kolik bolesti zažila moje matka i já, když zemřela moje 13letá sestra. Pokládam ruce na piskovcový obrubník a cítím strukturu kamene, vyhlazenou roky pláče. Pozoruji chvíli mihotání světýlka a v přítmí pod korunami usínajících stromu si fotím 80 let starou fotografii do mobilu. Hlavou mi prolétne myšlenka, že i kdyby se neutopili před 80 léty v Odře, stejně by už dnes nebyli mezi živými. Život je krátký a smrt nemilosrdná.


Memento Mori
zní
tam kde lidé
spí
svůj spánek poslední.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chs-animal-love chs-animal-love | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 16:12 | Reagovat

Smrt... Když slyším tohle slovo běhá mi mráz po zádech. :-x

2 apokalyPSÍK apokalyPSÍK | Web | 5. listopadu 2012 v 7:41 | Reagovat

...patří k životu, říká se, že jediná je spravedlivá, ale jak vidno v tomto případě a spoustě jiných, není to tak docela pravda. Ale osudy nezměníme, to jen ony mění nás. Budiž však světýlkem fakt, že se po tolika letech najde duše, která se zastaví a zavzpomíná, dokonce vzpomínku zvěční a předá dál... Vzpomene si na nás někdo za osmdesát let...???

3 Rebeka Rebeka | 28. listopadu 2012 v 9:46 | Reagovat

Lidský život může skončit v každém okamžiku, třeba násilím nebo nehodou. Naopak stáří a „vyhasínání“ je přirozená, i když těžká část života, kterou se teprve uzavře a stane celkem. Proto se jen zemřelým staví pomníky. Je to ovšem období, kdy je člověk odkázán na pomoc druhých, podobně jako v dětství - ovšem s tím velkým rozdílem, že se od něho už neočekávají žádné výkony. Péče o umírající je splátka dluhu a nikomu se tedy nemůže „vyplatit“.
Starý a umírající člověk nepotřebuje jen jídlo a lékaře, ale potřebuje i prostředí, podmínky a podporu, aby se mohl smířit se smrtí, se sebou, s druhými a s Bohem. Na každé neusmířené smrti je totiž cosi hrozivého, jako kdyby byla násilná. Pokusem o dodatečné „smíření“ je pohřeb a hrob, proto bylo odmítnutí pohřbu ve starých společnostech ten nejstrašnější trest, trest „až za hrob“.
Když ovšem Platon říká, že filosofie je „učit se umírat“, nebo Heidegger, že život je „život k smrti“, přehánějí věc na druhou stranu. Jako kdyby jim stín smrti už předem zastínil život. Jenže se smrtí se může smířit jen ten, kdo předtím žil. Křesťan by měl mít se smrtí menší problém, protože ví, že je v Božích rukou a nic se mu nemůže stát; může být ovšem v podobném pokušení věnovat se umírání místo životu.
Rozdávám rady, jako kdybych už branou smrti prošla. Jen jsem ji mohla pozorovat. Jen poskytuji několik subjektivních nápadů. Stojím před její záhadou a velebností se stejnými nejistotami a strachy jako každý člověk. Je však namístě si připomenout, že milióny lidí prošly a projdou touto branou, čeká i na mne. Znám stíny i paprsky svého života, ale neopírám se o ně. Pouze prosím o milost pokojné smrti.
Až dosud jsme třeba svou hodnotu spatřovali ve své práci, ve výkonu, v zabezpečení svého okolí a sebe, nebo jsme se spolu s dobou oddávali požitku a hedonismu, smysl měla naše kariéra, uznání – hodnoty, o kterých lze jistě sepsat knihy. To vše nyní před našimi zraky končí. Cesta končí namnoze v bolestech a konec je mlhavý. Je jím prázdnota nebo náruč Boží nastavená, ale v hlubině propasti, do které musíme skočit. K tomu jsme ale zapomněli i na spoustu možných strastí a starostí těch, kdo byli mimo průměr, jejichž hodnoty byly položeny opravdu vysoko, a kteří mají například opustit nezajištěné děti, milovaného partnera v rozpuku života… Je to široká paleta možností.
Máme tedy strach opustit pozemskou placentární výživu a v bolestech projít novou, svírající dělohou do příštího… života? Věřím, že ano. Nebudu však svou víru nikomu vnucovat. Pokorně ji vyznám, budu-li dotázána. Vždycky se však budu přimlouvat za všechny vyznavače ryzího lidství, kteří je vyznávají a dosvědčují skutkem – tím, že jsou tu k obětavé službě všem z biologického života odcházejícím, drží je za ruku, sdílejí jejich úzkosti a strachy. Moc si jich vážím.Umírání však není smrt, je to něco, co je ještě součástí života. V této oblasti lidem chybí dobrá vůle k představivosti o tom, jak učinit smutné a bolestivé snesitelným. ZAMÝŠLET SE NAD TÍM A KONAT PRO TO ČINY JE VIZITKOU KULTIVOVANOSTI SPOLEČNOSTI, JE LIDSKOSTÍ, KTEROU KONÁME PRO DRUHÉ A PRO SEBE.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama