Autor vychází se směsi doměnek a faktů a nezakláda si na tom, že má pravdu, protože pravda je závislá na úhlu pohledu.

Všechny příspěvky podepsané autorem vyjadřují jen jeden jeho názor,
který viděný jiným úhlem pohledu může být naprosto odlišný a psaný v jiném čase může vyznít naprosto jinak.

Pochopení, znamená mít rozšířené vidění.JzM

Zřím tě.(Avatar)

Píseň pro všechny krásné ženy.

ŠAMAN
Autor Johanz
Jsem šaman zrozený z víry,
že osud je SATAN,plný síry.
Ty,z pekla,zrozená v břichu,
umyté ruce,krví z hříchu.
Svíce pozvolná již zhasíná,ŠAMAN tvé činy PROKLÍNÁ.
Osud je předem určený,má i světlé okamžiky.
V hříchu jsme se milovali,i vráželi do srdce dýky.

Listopad 2012

Sametka

30. listopadu 2012 v 23:48 | Johanz z Mallevilu |  Milostné dopisy.

Sametka bdí,nemůže spát,
nemůže si nechat krásné sny zdát.
Je sama,nikdo nepřijde,nechytne za kliku,
slyšet je pouze a jen tikot budíku.
Neslyší pravidelný dech vedle sebe,
je pořád tma,žádné modré nebe.
Kdy skončí se toto prokletí?
I mláďata jednou z hnízda vyletí
a ona stále lehá sama,
je smutno v tom tichu pod hvězdama.
Nemůže vnímat rysy obličeje blízkého,
nemůže přitisknout ten svůj na jeho.
Kde jsi spravedlnosti
že necháváš ženu v noci samotnou,
je to až proti lidskosti,
krásné je když dva se v jedno protnou.

Woodu

30. listopadu 2012 v 19:49 | Hermekrator


Nechci míchat dvě věci dohromady.

Blog o MAGII s blogem o LÁSCE i když tyto věci někdy spolu úzce souvisí.

Připravuji úvahu o Woodu s popisem pravdivé příhody na blogu Hermekrator ...




Já hlupák ve své zaslepenosti Jájou zrušil blog Hermekrátor docela docela, ale slibuji, že jej obnovím.

Podzimní večer.

30. listopadu 2012 v 17:27 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já

Doměnky...
Vypadlo mi sklíčko z brýli a tak jsem jel k optikovi pro nové. Parkuji u domu, kde bydlí JJ v blízkosti polikliniky a koukám jestli ji někde neuvidím. Je kolem 10 hodin a tak možná odpočívá mezi svými kočkami a nebo možná už má za mne nějakého náhradníka. Jak jsem se dozvěděl, Kamil z vedlejší vsi chodí se 48 letou ženou z O.P. která má dceru vozičkářku. No to by se ta skladačka docela uzavřela. Jenže ten Kamil je taky ženatý a navíc je o dost mladší než JJ a ta prý mladší a ženaté nemůže ani cítit, jak mi vždycky tvrdila.
Ostatně je svobodná a může mít(podle ní) každý den jiného chlapa a nic to neznamená. To jen, když je člověk ženatý. tak přesto, že je milence věrný, páchá smrtelný hřích.
Odjíždím z parkoviště a dávám JJ za stěrač jejiho automobilu pohlednici s přáním hodně štěstí v životě. Přesto jsem pocítil osten žarlivosti, když jsem si představil JJ v obětí jiného muže. Jenže takový je život. Pozdě bycha honiti. JzM

Jak napsal někdo do komentu.

Když to máme nevážíme si toho a teprve až o to příjdeme tak zjistíme, jak nám to chybí....Platí oboustranně

Podzimní ráno.

30. listopadu 2012 v 8:04 | Johanz z Mallevilu |  Fejetonky

Probudil jsem se v šest hodin ráno, po několika hodinách převalováni a neodbytných myšlenek a ze zvyku jsem se podíval na mobil, jestli tam není obálka od JJ. Nebyla. Podzim je nejhorším obdobím pro citlivce, jako já. Za celý život jsem se nenaučil zatvrdit vůči svým citům. Na co se upnout a překonat tak nepříznivé životni události a venkovní počasí, ve kterém se nedá nic moc dělat. Já se upnul po rozchodu s LI na JJ, s jednoho citového průseru do druhého a ještě většího. Mohl jsem ten konec očekávat, zvláště, že na nečisto jsem si ho s JJ vyzkoušel snad desetkrát. Večer jsem poslouchal jak W. mobiluje se svým kamarádem. Vypadalo to, že hrdličky na stromě jim mohou závidět. Z kuchyně zněl smích, zatím co já u PC opravoval chyby, abych měl alespoň nějakou činnost a nemusel pořád myslet na JJ. Co se dá dělat, musím to nějak přežít. Samota je zlá a může být ještě hůř. Ještě že mám malou Peggy, která a polehává v ohybu mých pokrčených kolen a olizuje mi svým malým jazykem nohu, nebo mi, když sedím u PC zahřívá ledvinu. Ještě ke všemu to to pitomé téma týdne "SAMOTA" Nakonec zůstaneme sami se sebou se svým životem i se svou smrtí. Vím, které jméno si ponesu do velké samoty.

Z profilu lide.cz

29. listopadu 2012 v 23:08 | Johanz z Mallevilu
I když je v profilu napsáno založeno 2009 přesto prošel tento profil obdobím" zrušení a napadením hekry" více méně beze změn od roku 2001...

MÉ ZÁVISLOSTI VZNIKAJÍ Z NEZÁVISLOSTI, JAKO OSTATNĚ VŠECHNY ZÁVISLOSTI.


Deprese

29. listopadu 2012 v 8:54 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já

Píseň ve chvilich smutku.



Je čtvrtek ráno, venku visí mraky až na zem a já přemýšlím o tom, jaký smysl má můj další život. Deprese a samota na mne útočí ze všech stran a já cítím, že cíl (smrt)je na dohled. Jsem jen muž, který pochopil, že všechno má svůj čas.Jak dlouho tady ještě budu, a budu použitelný a co z toho? Můj biologický otec ještě žije a má 81let.Jenže na Onkologii.
Mám úplně všechno co potřebuji. Práci, peníze, zdravou dceru i zetě a chytré vnuky, dům, dvě auta, motorku,vše to co si lidé myslí, že potřebují ke štěstí. Přesto si myslím, že mi štěstí uteklo mezi prsty, protože jsem to nezvládl s JJ. Je tady pořád se mnou a ještě dlouho bude. Hovořím s ní v duchu, kladu ji otázky a poslouchám odpovědí. Proč každé ráno naskočí do mé hlavy její podoba i to co jsme společně po celou tu dobu zažívali pěkného?
Zklamal jsem ji svou manipulaci a lhaním tak, až ji to přestalo bavit a zasekla se nadobro, Již není cesty zpátky. Chce se mi umřít.Jenže to by bylo moc snadné.
Nebyl jsem ti k ničemu dobrý, jen k milování JJ a ty jsi mi to dávala patřičně najevo, ale jednu věc nepopřeš...miloval jsem tě tak, jako tě nemiloval nikdo ve tvém smutném životě. Nestačilo ti to. No a to ostatní??? To se přece dá koupit. Zdeník
Foto-Johanz...Listopad 2012

Podzim-zátiší

28. listopadu 2012 v 23:00 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já

Je čtvrtek ráno a já přemýšlím jaký smysl má můj další život. Deprese útočí ze všech stran a já chápu, že je cíl je na dohled. Jsem jen muž, který pochopil, že všechno má svůj čas.Jak dlouho tady ještě budu a co z toho? Mám úplně všechno co potřebuji.Práci,peníze,zdravou dceru,zetě i chytré vnuky, dům,dvě auta, vše co si lidé myslí, že potřebují ke štěstí. Přesto si myslím, že mi štěstí uteklo mezi prsty, protože jsem to nezvládl s JJ. Je tady pořád se mnou a ještě dlouho bude. Hovořím s ní v duchu, kladu otázky a posloucham odpovědi. Proč každé ráno naskočí do mé hlavy její podoba i to co jsme celou tu dobu zažívali pěkného třeba....http://johanz.blog.cz/1109/grilovani
To, že jsem ji zklamal až ji to přestalo bavit a zasekla se tak, že není cesty zpátky. Chce se mi umřít. Nebyl jsem ti dobrý k ničemu JJ a dávala jsi mi to patřičně najevo, ale jednu věc jsi měla...miloval jsem tě, jako tě nemiloval nikdo ve tvém životě. Nestačilo ti to. No a to ostatní??? To se dá koupit. Zdeník


První milování...Wanda 1.část

28. listopadu 2012 v 19:50 | Johanz z Mallevilu |  Sedm koček v posteli.
Rozpracováno....

Je pátek večer a na krajinu mezi domy začíná sedat šero.Mirek odešel za Májou ještě v době, kdy jsem já vytlačoval zadek do sedačky rychlíku z Prahy do Ostravy.Tam někde v díře zvané Čížkovice jsem stavěl cementárnu. Oblékám si červené trenýrky, nejčastější to spodní prádlo a šedé manšestrové kalhoty Wrangler. Bilé tričko zakrývá mou, tehdy ještě ratichistickou hruď. Přesto že se ještě pravidelně neholím, přece to jen zkouším z otcovým strojkem na holení, do kterého se dávají žiletky ASTRA. Několik krvavých šrámu vytvoří dojem a můj obličej, zmužní jako domorodci, který proléza trnité houští.Beru si čisté ponožky a s odporem nazouvám smrdící tenisky.Kolikrát mi připadalo když jsem byl u někoho na návštěvě že se mi musely do kecek vyčurat kočky.Strkal jsem nohy pod židli myslíc si, že vzdálenost od mého nosu rozptýlí ten puch.Teprve po nějaké době jsem zjistil, že to je zaviněno materiálem tenisek z názvem BAREX, který je absolutně neprodyšný.

Po cestě k tramvaji jsem potkal pár kámošů, kteří mne stahovali do hospody, kam jsem chodil když jsem přijel vždy na sobotu a neděli domů. Divili se mé (ne)oholené tváři a potutelně se docela nahlas řehtali.Samozřejmě se v partě vědělo, že mám novou holku, protože tady se neudrželo ani to že jsme pili na pomníku uprostřed hřbitova rum. Igor ta velká drbna naši party musel vždycky všechno vyslepičit doma.Trest přicházel v zápětí.

V Zábřehu jsem použil osvědčenou cestu přes popelnice a dostal jsem se do objektu nemocnice. Času bylo dost, protože Wanda dělala do desíti hodin v neurologickém pavilonu. Otevřela mi na zazvonění , krásná ve své uniformě zdravotní sestry s nezbytným odznakem na hrudi. Líbali jsme se mezi ampulkami s krví a plnou skříní léku pro neurologické pacienty. Občas jsem se probral s omámení, když zazněl zvonek s pokoje a Wanda musela plnit svoji roli . Ve tři čtvrtě na deset ji přišla vystřídat noční směna a my mohli odejít.Srdce už mi teď hrálo nokturno a já se začínal potit.V mém životě už proběhlo několik podobných pokusů a vždy s nevalným úspěchem.
Kráčíme ruku v ruce nahoru po starých teracových schodech, po kterých už kráčelo mnoho páru před námi.Za dveřmi pokoje ve kterém bydlí Majka, slyším Mirkuv nenapodobitelný hlas a její smích. V pokoji u Wandy mne zaujme velká koláž, složená z herců a zpěváků , visící nad pelesti postele. Sedám si na okraj matrace a chvěji se jako vesnický ratlík.Wanda odchází dlouhou chodbou do společných sprch, aby se sebe smyla nános směsi nemocničních pachu. Přišla v růžovém župánku vonící mýdlem a mládim svých jednadvaceti let.





Samota při odchodu na druhý břeh.

28. listopadu 2012 v 11:36 | Johanz z Mallevilu |  TÉMA TÝDNE.



Jeden člověk je tady jedním z nejpovolanějších o tom mluvit.Moje žena, která se setkala se smrtí a hlavně s umíráním snad stokrát ve své práci.Ta, jak já říkám Valentina Dobrotivá mnohokrát viděla odcházet duši s těla.Mnohokrát slyšela odcházející na druhý břeh volat maminku.Zvláštní je že za celou tu 30 letou praxi ještě nikdo nevolal tatínka. Podle mne v okamžiku umírání...Matrix přepisuje matrici ,která je tvořena naším životem, do jiného Formátu( aby se informace z našeho života neztratily a tak byly zachovány pro náš další život) nebo pro další generace. To, že tady existuje zpětná vazba už nikdo nezpochybní.

Není pravdou, že lidé kteří umírají potřebuji kolem sebe mít ty, které mají rádi. Zdržuje je to při jejich odchodu a vrací je to zpět...pláč,vzlyky,depresivní prostředí brání duši v klidu odejít a smířit se s tím že odchází.....znáte ten pocit, když unaveni usínáte a kolem se pořad něco děje....tak je to totéž. Proto tu samotu....odchod jen se zpovědníkem, nebo citlivým zaměstnancem hospice, je vhodný. Mnoho umirajících si počká na moji ženu a teprve na její směně umírají je to jejich dobrá víla smrti. Ještě něco...i když srdce zastaví svou činnost duše podle některých mythologii odchází s těla deset dní....proto nehovořte o mrtvých v jejich přítomnosti, jako o mrtvých ale mluvte k nim, jako by ještě žili...ve skutečnosti ještě vnímají, ale nevolejte je zpátky......ps. Neurychlujte pohřby.

Už mlčím protože se dostávám mimo rozsah tohoto blogu a pro mnoho lidí by to bylo už dost nesrozumitelné. vždyť i já tápu a domýšlím. Jenže mé zážitky hovoří samy za sebe. JzM

Účel světí prostředky.

28. listopadu 2012 v 8:39 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já

Femina varium et mutabile semper
Žena je vždy nestálá a vrtkavá....

To co jsme prožívali bylo moc pěkné, mohlo to tak být pořád.
JzM

Samota smrti.

27. listopadu 2012 v 22:56 | Johanz z Mallevilu |  TÉMA TÝDNE.
Brodím se šustícím listím a čtu si v hřbitovním kalendáři. Skláním svou hlavu k fotografii mého dědy a babičky a slzy mi vhrknou do očí. Vzpomínka ve mně ještě po 45 létech vyvolává úder bolesti.

Pokračování


Komentář Rebeky:

Kairos rození, kairos umírání
Chronos - v řecké mytologii vládce času. My, děti euroamerické civilizace, jej důvěrně známe, vždyť ovládá naše dny pomocí hodin, harmonogramů a jízdních řádů.
Řekové však dohlédli ještě o kousek dál. Věděli, že jsou chvíle, kdy má otěže držet nikoli Chronos, ale Kairos. Tento nejmladší syn boha Dia je totiž bohem příznivé příležitosti a nejpříhodnějšího okamžiku. A slovo kairos v řečtině skutečně označuje příhodný čas.

Jedno máme společné ...narození a umírání.
Co si pod tím představit? Příhodný čas maturovat, oženit se, mít děti, pracovat, jít do důchodu? Příhodný čas zasít hrášek? Proč ne. Možná ale taky příhodný čas ztichnout, vzít někoho za ruku, sebrat v babím létě zbarvený list. Třetí kapitola starozákonní knihy Kazatel říká: "Je čas rození i čas umírání; čas sázet i čas trhat (…) čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat; čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat (…)."
To je kairos. Zvláštní čas, který neurčí žádné hodiny. Takový, který se neřídí harmonogramy. Zatímco Chronos přebývá v hlavě, Kairos v srdci. A plyne jinak, po svém.
Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není "strašná", ani umírání. Realita není nikdy strašná - realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost. Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tom složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak Lidé to často dělávají: smrtelně nemocné nechávají v nemocnicích, někdy protože se o ně nedokážou postarat, ale většinou proto, že se jednoduše bojí vzít si je domů, bojí se bolesti, bojí se umírání - bojí se důkazu své vlastní smrtelnosti. Chodí za umírajícími do nemocnice na návštěvu a děti nechávají doma, aby si nemocné pamatovaly, jací byli "předtím". Jenže když vidíme někoho umírat, vidíme, jak jeho tělo vypovídá službu, jak s námi přestává komunikovat, jak se obrací do sebe a je už napůl v jiném světě, cítíme, že umírání je přirozené. Není to žádné drama z televizního seriálu, kde tým doktorů křičí povely a jedinou metou je násilím donutit tělo, aby ještě žilo. Umírání je přechod z jednoho světa do druhého a sledovat ho může být i krásné, nejen tragické.Tak jsem se rozepsala..už mlčím.

Poznámka JzM

Smrt zastaví všechny světské myšlenky...je zapomenuta bolest a strádání,žárlivost , chtění,láska,nenávist. Chronos ten vládce, který nám upírá žít nekonečně dlouho, pošle svého sluhu s kosou, aby utnul ten zbytek na kterém jsme lpěli...zbytek lásky, kterou jsme chtěli od života ještě získat a tak zastavit či obelstít ty přesýpací hodiny, které odsypávají poslední zrníčka písku zvaného život. Mladí nepochopí smrtelnost až teprve v nebezpečí vlastní zkázy a mnohdy a ni to ne...proto je mládí zpupné a panovačné. Člověk jehož život již byl několikrát zpochybněn má jiné hodnoty, než peníze,majetek, moc....jsou to láska , pohoda, klid, radost....Jedině své prožitky si odneseme na druhý břeh řeky Léthé....Ještě chvíli ať Kairos vládne mým dním....Chci do Alp,k moři, zažit rozpálené kameny u splavu u Opavice, grilováni u jezera, jízdu s hlavou na rameni, Vůní makového pole. O to pokorně prosím Kairosi a když né, Chronos nechť je mi milostiv, jako byl k mé matce. JzM

Úsporný režim.

27. listopadu 2012 v 22:14 | Johanz z Mallevilu |  TÉMA TÝDNE.
Téma týdne"Samota"

Samota nám ukracuje život.
Jak napsali vědci z Britské univerzity a nejvíce nám prodlužuje život SEX... brrrr, to je ale škaredý výraz pro milováni.
Připomíná mi to mého psa Rexe, jak se opřel o lavičku a dělal kopulační pohyby. Ostatně samota ho stala i život. Zatímco paniček si užíval jarního potěšení se samičkou Jájou on chudák se potuloval po obecních pozemcích a hledal, kde nechal tesař díru v plotě, kterou by se mohl prosmýknout a oplodnit nějakou sousedovic fenku...Měl třináct roku a dělal to pořád rok za rokem. No, a když se paniček vrátil ze záletu, protože cítil svým šestým smyslem, že něco není v pořádku, našel chudáka REXE před domem v posledním objetí. V objetí smrti. Nepřežil náraz jarní touhy. Náraz byl tak silný, že ho smetl se silnice až jeho srdce vyletělo z hrudi, jako červená hrouda. Nejsvobodnější pes v celé obci, který nebyl nikdy v životě uvázán ani na špagátu tentokrát podcenil situaci. Musím si dát velký pozor, protože jedu v "SEXU" na úsporný režim (žiju ze vzpomínek), tak abych nedopadl stejně, jako ten pes...další takový náraz jako byl ten poslední s Jajou by mé srdce nemuselo přežít.Proto vzdávám marný boj.


Ráno 10 dní poté

26. listopadu 2012 v 7:19 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já

Nemohu spát ani bdít. Myšlenky se mi toulají za JJ a prohlížím si staré fotografie.Přemýšlím, kde se stala chyba a docházím k názoru, že jsem ke všemu přistupoval špatně. JJ mi neustále vyčítala, že jsem lhář, ale sama řekla, že kdybych uvedl pravdu ani okem by o mne nezavadila. Tak co bylo správné lhát o svém věku a stavu, nebo ne? Já říkám ANO. Nikdy bych totiž nepoznal to krásu a bolest. Tu směsici citů, které mne drtily a stále ještě drtí. Láska a bolest. Den za dnem měsíc za měsícem až do minule neděle.Byl jsem naposled vyobcován z Ráje pocitů a lásky do pekla samoty. Milovaní bez lásky a polibků a společného dýchání, které dělaly naše milovaní tak krásné, to prostě už neni ono. Je to sice pořád pěkné, ale já nejsem pařez, abych nepoznal, že se vytrácí to co jsem tak dlouho hledal a u tebe cítíl. Na lásku musí být dva.ŽIVOT JE KRUTĚ KRÁSNÝ. JzM

V poslední sms napsala:

Ať tě ani nenapadne se znovu pokoušet vrátit se zpátky......

Napadá mne to desetkrát denně,ale......

První polibek...Jája

24. listopadu 2012 v 17:18 | Johanz z Mallevilu |  Sedm koček v posteli.

Kráčíme pomalými kroky přes Třebovický most a za námi zůstává jen ozvěna. Naše kroky po dřevěných palubkách přehlušují utíkající chlapci z vodáckého oddílu, který přistál u mola, kousek za mostem. Čluny jsou naloženy na přívěsném vozíku a poslední auto odjíždí. Ruku v ruce kráčíme do kopce ukrytí před zraky posledních opozdilců. V polovině kopce, kdy jsme si už docela pěkně povídali, mne zarazilo z dálky znějící zahřmění.
" Měli by jsme se vrátit" Říkám k Jarce, která mi mezitím navrhla abych ji říkal JAJO.
Sama mi v zápalu rozhovoru několikrát řekla Zdeníku. Líbilo se mi to, nikdo mi tak v celém mém životě neříkal. Teprve mnohem mnohem později jsem se dozvěděl, že se tak jmenoval její bývalý manžel a ona nás potřebovala nějak rozlišit. Obloha nad námi byla jediný černý mrak. Zablýsklo se a my jsme mimoděk zrychlili krok.
"Dělej krátké kroky!" Sbíral jsem pozůstatky středoškolské fyziky.
Blesky se míhali jeden za druhým a přidal se zvuk hromu. Bylo poznat, že se bouřka blíží k nám.
"Kolem je plno vysokých stožáru, nemusíme mít strach." Řekl jsem k vyděšeně se tvářící JAJINĚ.
Jen jsem to dořekl, zaznělo to ostré PRÁSK svědčící o tom, že tentokrát to bylo těsné.
"Málem jsem si pustil do kalhot." Řekl jsem.
"Já taky" Šeptla a přimáčkla se více k mému boku.
Atavistický strach táhnoucí se od pravěku, zvítězil nad počtem pravděpodobnosti, že budeme zasažení bleskem a my zrychlili ještě víc.
"Ještě sto metrů a jsme u auta a tam nám už nic nehrozí." Uklidňoval jsem Jáju.
Přidaly se první kapky vody, velké jako třešně.
Z železného mostu jsem měl obavu ,ale blesky v tu chvíli měly přestávku.
Jen jsme si otevřeli dveře auta a zavřeli za sebou, spustilo se z nebe peklo. Voda tekla proudem shora dolů. Okýnka jsme nemohli otevřít a dusno se dalo krájet. Těžce jsme dýchali a pomalu se uklidňovali. Nastartoval jsem svého Colta a přesunul se do bezpečnějšího prostředí na opuštěné parkoviště u penzionu.
Jája se na mne podívala svýma oříškovýma očima a opřela hlavu o mou hruď a nabídla mi ústa k polibku. Od prvního přiblíženi našich rtů, mezi námi přeskočila jiskra.
Cítil jsem to okamžitě, protože od rozchodu s Lianou to bylo to co jsem stále hledal bylo to však mnohem intenzivnější. Voněla i bez bez parfému, voněla pižmem dlouho hledající samičky, která našla svého druha.
Byl jsem ztracen na dlouhou dobu a v té chvílí jsem si myslel, že navždy.



Pro JJ od Zdeníka

První polibek
Vesmír se zachvěl, když jsem tě poprvé políbil.
Blesky osvětlovaly křeč okamžiku a tvé rozzářené oči.
Magie věků rozpustila můj výkřik v úderech hromu.
Provazce deště skryly mou slzu, když se kolem mne sevřely tvé rty.
Můj duch tiše šeptal slůvka, až do posledního vzlyku.
Miluji tě.





První polibek...Liana

24. listopadu 2012 v 17:17 | Johanz z Mallevilu |  Sedm koček v posteli.

Když jsem se blížil k domečku Li, neměl jsem představu, co se bude dít.

Ve své nezkušenosti jsem bral pozvání na čaj, jako pozváni na čaj.
Moje zkušenosti nebyly příliš velké a obával jsem se, abych svým neohrabaným chováním Li nepoplašil.
Domečkem se linula omamná vůně směsi drahých parfému a jejich majitelka zářila úsměvem.
Oblečení, zvýrazňovalo její štíhlost a já v duchu proklínal den, kdy jsem si oblíbil rifle a oranžovou barvu.
Li mi dala nahlédnout do sklenice, naplněné až po okraj čajovými sáčky a dala mi vybrat. Omámený vůní a zjevem krásné partnerky jsem jen něco zamumlal a usedl na pohovku.
Li přinesla čaj a usedla na dva metry ode mne. Rozhovor se rozproudil, a přeskakoval z tématu na téma. V neustálém smíchu jsme se oba dva k sobě natolik přiblížili, že jsem Li uchopil za ruku. Nevytrhla se mi a tak se jsem se naklonil a políbil ji na mírně pootevřené rty. Oběma nám srdce bušila, jako když prérií letí stádo splašených Mustangů. Jak jsme si později řekli tak ani jeden z nás nikdy nic podobného nezažil. Polibek do žlábku klíční kosti rozproudil krev Li natolik, až vyjekla. Využil jsem toho a políbil Li jemňounce na rty až se zachvěla.
"Umíš nádherně líbat." Zašeptal jsem.
"Nikdy jsem se s nikým nelíbala jako s tebou." Odpověděla Li se zavřenýma očima.
"Myslela jsem, že se neumím líbat, až teprve ty jsi mi otevřel oči, jak může být líbání krásné" Znovu zašeptala
"Nikdo mne tak nelíbal... muži se nechtějí líbat." Řekla Li
"Já nevím nikdy jsem se z žádným mužem nelíbal."
Odpověděl jsem a tak jsme se vesele prolíbali daleko přes půlnoc.
Zastavili jsme se až před hranici dvou vrcholku, které se rýsovaly Lianě pod blůzkou, jako dvě mandarinky. Rozloučili jsme se tím, že Li mne vyprovodila k automobilu, u kterého jsme ještě proklábosili nejméně půl hodiny, protože ani jednomu ani druhému z nás se nechtělo odejít. Po odjezdu od domečku Li jsem už po několika minutách zjistil, že mi chybí její něžný hlas a vymačkal jsem její číslo na svém mobilním telefonu. V družné zábavě jsme pokračovali ještě celou cestu, když dálnice ukrajovala minuty osamění. To však ještě nebyl konec. Oba dva jsme si vzali mobily do postýlky a povídali si někdy až do rána.



Na ráno či na večer cítím to sálání,
posílám ti má milá, lehounké vyznání.

Cítím TVOJI kůží ve své dlani, jako samet hladkou,
určena je bohem na hraní, chutí svojí sladkou.

TVOU vůní za ouškem, pijí plnými doušky,
Nebesa mi přináší, přetěžké zkoušky.

JSI něžná, JSI moje heboučká.
Překrásná žena, jako TY, voňavá a slaďoučka

Zdeněk





První polibek...Wanda

24. listopadu 2012 v 17:17 | Johanz z Mallevilu |  Sedm koček v posteli.

Vzduch byl cítit letní bouřkou a byl promísený vůní ze směsi dehtu a železa z nedalekých Vítkovických železáren.V hospodě u Šentala se k tomu přidal ještě pach ze zpocených mužských těl a vůně z laciných cigaret. Sedli jsme si k jedinému volnému stolu, který nebyl obsazen dělníky z železáren a objednali si pivo.Potřísněný ubrus čpěl Ostravskou desítlou a zaschlými zbytky obědů.Všichni čtyři jsme si zapálili cigarety.Já svou obligátní Mars-ku a Wanda Cleopatru se zeleným filtrem.Seděla naproti mne a její oči, které na mne upírala se leskly, jako zrcadlo. Viděl jsem v nich svůj odraz a to mne fascinovalo tak, že jsem se od pohledu do nich nemohl odtrhnout. Mirek a Mája, tušíc, že se tady odehrává něco velkého si špitali do ouška slova o tom, jak se mají rádi a jen občas k nám kradmo pohlédli. Vypili jsme pivo a hodina utekla, jako voda.Zaplatili jsme 6.8o Kčs za čtyři piva, nechali číšnici, která vypadala ušmudlaně stejně, jako ten ubrus, dvacetnik dýška a vyšli z hluku restaurace do hluku rourovny, která stála na druhé straně ulice a jela na tři směny. Z dálky se blížila s hlukem šišatých kol, tramvaj sedmička, které jsme říkali Komárek, podle její červené barvy. Vozy, do kterých se dalo naskakovat za jízdy, se skřípěním brzd zastavily. Nastoupili jsme do vozu na opačné straně, než byl průvodčí ,aby jsme nemuseli na tu jednu zastávku platit 60 haléřů. Tramvaj sebou škubla a rozjela se. Škubnutí mne přitlačilo na Wandu.Trošičku jsem tomu i dopomohl tak, že jsem se nebránil. Vzhledla ke mně a usmála se, jako kdyby říkala, že ji to nevadí.Mírně jsem se sklonil k jejímu obličeji a docela lehce, jakoby náhodou jsem se dotkl jejich rtů. Hormony v těle se mi vzbouřily. Byl to pro mne úplně nový pocit. Moje nesmělost a nezkušenost potlačena jedním pivem ustoupila a já to zkusil znovu a znovu. Málem jsme přejeli zastávku a kdyby nebylo Mirka jeli jsme až na konečnou do Ščučí a zpět. Po cestě k "sesteráku" Jsme se v každém výklenku do domu zastavovali a jediné co nám vadilo bylo, že se tam už líbali Mirek s Májou. Cesta trvající za normálních okolností pět minut se natáhla na půl hodiny, ale i tak se nám zdálo, že uběhlo jen pár vteřin. Před zadním vchodem do nemocnice, ve stínu slepé lucerny jsme se rozloučili a slíbili si, že v pátek večer se uvidíme.Motal jsem matožně, jako čerstvě narozené kotě až mne Mirek musel zadržet, abych nevlezl pod automobil.

10000 Návštěv

24. listopadu 2012 v 14:59 | Johanz z Mallevilu |  Stalo se (m)iDnes.

Se starým (sBlogem) je to už 26000 návštěv na mém blogu a já děkuji všem těm bezejmenným, ale i těm jmenným, kteří si najdou chvíli a v dnešní uspěchané době si najdou čas a příjdou si odpočinout na můj blog. Pravda, ne každý si zde chodí odpočinout. Někdo se chodí pokochat cizím neštěstím a druhý zase cizím štěstím.(Úhel pohledu)
Pani profesorka R.J. z Ostravské fakulty mi jednou napsala, ještě na starém sBlogu...
Dala bych život za to poznat co je to láska. Já říkám. Pani profesorko nepřestavejte hledat a až to příjde dělejte vše, aby jste si to udržela.
Láska je směs pocitů, které nás vynášeji do nebes a srážejí do pekla.
Je to cesta "zRaje do pekla"....
Přesto se člověk nikdy nesmí nechat odradit. Proto mám uvedeno v záhlaví blogu...

Milujte Vášnivě a vroucně.
Můžete být zranění,
ale je to jediný způsob, jak žít naplno.

Nakonec snad jen pár slov na závěr.
Važte si toho, když vás někdo miluje...
nemusí se to už nikdy opakovat.JzM








Řád. I.

23. listopadu 2012 v 9:49 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já

DESRUKTIVNÍ HLOUBKA VZTAHU.

Jsem takový, jakého mne chceš mít.
Jsem chaos v řádu a řád v chaosu.
Jsem láska a nenávist v jednom.
Dám ti co chceš, ale musíš to chtít.




Jak si uchovat mládí.

23. listopadu 2012 v 0:12 | Novinky.cz |  Fejetonky

Tak pod to se klidně podepíšu.Jen toho stresu by mohlo být méně.

Dvacet způsobů, jak si uchovat mladistvost i po padesátce

Pokud se chcete cítit skvěle i po padesátce a chcete, aby vás tak vnímalo i vaše okolí, pak musíte mít pravidelný sex, znát současné celebrity, používat Facebook či Twitter a vlastnit iPhone. Podle britského průzkumu si totiž mladistvost udrží člověk do vyššího věku tím, že se zajímá o moderní technologie a dění mladších generací.
Nebojí se novinek ani ve stravování a výživě a mají především častý a pravidelný sex.
Věk je podle britské zdravotnické společnosti Beneden skutečně jen číslem. Mnozí lidé starší padesáti let dokážou pařit i po půlnoci, pochutnat si na novém kořeněném jídle a oblékat se v obchodech s módou pro mladé. Používají také aplikace chytrých telefonů, jedí čokoládu a mají většinou mladšího sexuálního partnera. V průzkumu této společnosti se osoby ve věku 59 let, které žily mladistvým životním stylem, cítily v průměru na jednačtyřicet. O osmnáct let mladší.
"Samozřejmě, není tak důležité cítit se mladý, jako cítit se spokojený se životem a mít čas na věci, které vás činí šťastnými," dodal k průzkumu Paul Keenan ze společnosti Beneden.

No a já se málem začal za to, že se oblékám jako mladí stydět a přitom jen plním přikazy podvědomí, které mne mají udržet živého do mého planovaného věku, který je 96 let.Jednou jsem řekl své dceři...až mne uvidíš v tesilkách tam mne zastřel.Takže teď už mi chybí jen ten SEX. :-)???

Vždyť fotografování je tak snadné.

22. listopadu 2012 v 23:33 | Johanz z Mallevilu |  Pozdravy z minulosti....


Nikdy jsem se nebál pustit do nějakého experimentu. Když jsme si koupili šicí stroj tak jsem ještě dříve než manželka začala šít, ušil krásnou koženkovou bundu pro svou dceru. Střih s BURDY a materiál z ŘEMPA, které bylo za rohem. Po mé dceři bundu ještě vynosila dcera od kamarádky mé ženy Majky. Ze stejného soudku, jako šití bylo mé experimentování s fotografií. Zájem o fotografování jsem zdědil od své matky. Bohužel po ni mi zbyla jen hromádka zažloutlých fotografií, které jsem jen tak tak zachránil před rukama mé sestry, když likvidovala pozůstalost.

Jako správný experimentátor jsem si v předsíni domu v Porubě zařídil fotokomoru se vším všudy. 80 procent mých černobílých fotografií je mým dílem. Nebyl to moc levný koníček a jen fotoaparát ZENIT Ruská kopie PRAKTIKY… Stal 3500 korun, což byl slušný měsíční plat. Zvětšovák a příslušenství o tom ani nemluvím.


Postup:

V té době se ještě fotilo na celuloidový film a taky nebyly počítače a tak se dělalo všechno ručně.

První co bylo, byl nápad, bez nápadu vznikne tak akorát velké dlouhé nic. Takže ve fotoaparátu osvětlíme film, který se vypere v lázní, s vývojky. Potom se máchá ve vodě a nakonec v ustalovači až vznikne NEGATIV. Po usušení se dva vzniklé negativy, každý s jiným motivem, položí na sebe a přes lupu ve zvětšovacím přístroji se nasvítí na fotografický papír. Ten po několika nezdařených pokusech s délkou osvitu nakonec vyvoláme v lázni a to opět z vývojky, vody a ustalovače. Důkladně vypereme, aby fotografie neměla po vyleštění v leštičce na sobě flíčky, No a to je vše a my můžeme čumět na fotky až do chvíle, kdy vás nasere někdo, kdo řekne, ale vždyť fotografování je tak snadné.


Foto, námět a výroba-Johanz

To jsem byl ještě mladý"krásný" a zdravý.

22. listopadu 2012 v 21:54 | Johanz z Mallevilu |  Pozdravy z minulosti....
LP.1996 tak nějak...

Svatební smlouva mé dcery.

22. listopadu 2012 v 21:50 | Johanz z Mallevilu |  Pozdravy z minulosti....

Seznámení s Jájou

22. listopadu 2012 v 20:18 | Johanz z Mallevilu |  Sedm koček v posteli.

JÁJA...FEMME FATALE

17. Červenec 2010.

Dřevěná fošnová podlaha mostu přes Opavici duněla v akordech spěchu. Cyklisté zaleknuvši se mračící oblohy, ujížděli k domovům. Čekal jsem nedaleko auta, ukrytý pod starým platanem, jehož listí se chvělo v poryvech větru blížící se bouřky. Schůzka na slepo jen podle obrázku z Badoo, na kterém jsme se včera poznali .Z dálky od tunelu pod tratí se blížila osaměla postava ženy. Její štíhlá postava v riflových kraťasech a přiléhavém tričku, se mi jevila jako bohyně lovu Diana. Kračela pružným krokem divoké kočky, stále ve střehu. Ucítil jsem kolem žaludku zachvění, které zesilovalo tím víc, čím víc se přibližovala.

Koukal jsem na ni s otevřenými ústy a jen tak tak jsem uskočil před cyklistou, který nevybral ve svém strachu z bouřky, zatáčku.
Teď jen nic nepokazit.
Usmál jsem se na ni a podle toho, jak mi usměv vrátila jsem pochopil, že hledání je u konce.
Její hluboké hnědé oči vyzařovaly živočišné teplo.
"Ahoj Ty jsi Jarka"Zeptal jsem se infantilně na to co jsem už dávno věděl.
Jen přikývla a podala mi ruku.
"Půjdeme se projít?" Řekl jsem , nehledě na to, že se obloha zatáhla a vítr zesiloval.
"Ano" odpověděla a nespustila ze mne oči.
Její ruka byla chladná a suchá i v tom červencovém dusnu.
Nepustil jsem ji ze své a vykročili jsme k mostu přes řeku.
Cítil jsem vůní čistého těla a umytých vlasů a ještě něčeho co jsem neuměl definovat a přišel jsem na to až mnohem později.
Pochopil jsem, že v tom zase lítám.
U mne to byla láska na první pohled.
Potřetí v životě jsem se zamiloval a doufám, že naposledy.
Z dálky zahřmělo.

Seznámení s Lianou

21. listopadu 2012 v 17:25 | Johanz z Mallevilu |  Sedm koček v posteli.
LIANA...FEMME FATALE

Listopad 2008

Červený Coltík ukrajuje kilometr za kilometrem z předem dané trasy. Vjíždím do příměstské čtvrti a začínám bloudit mezi rodinnými domky. Trasa jeta poprvé, je pro mne velkou záhadou. Když už po třetí projíždím stejnou ulicí a neodvratně se blíží čas schůzky, začínám být mírně nervózní. Nedá se nic dělat. Beru mobil a mačkám ikonu Li.Na druhé straně je chvíli ticho a pak se ozývá.
"Prosím?"
Jemný, melodický, sametem podbarvený hlas mne ihned zaujal.Vyslovil jsem svou prosbu o navigaci. Další už šlo, jako po drátku a já byl nasměrován do slepé uličky. Vystoupil jsem s auta a čekal co se bude dít. Růžový domeček s upraveným okolím nasvědčoval tomu, že se jeho majitelka o něj pečlivě stará.Za plotem poštěkával zlatý Labrador a dával najevo svou spokojenost se světem.
Dveře se otevřely a já v nich uviděl krásnou bytost v hráškově zeleném kabátku, ke kterému byly sladěny i ostatní doplňky včetně deštníku a bot. Beze slov s pokleslou bradou jsem otevřel dveře u spolujezdce a nabídl Li místo k sezení.
Restaurace s krbem a umělými stromy nás vítala přívětivou vůní domácí kuchyně.Na doporučení majitele si daváme kuřecí medailonky v bramborovém těstíčku a perlivá Coca cola v láhví zahájuje příjemné odpoledne. Řeč plynula sama od sebe, jako by jsme se znali už velmi dlouho.Li má obrovský rozsah obecných znalosti a dá se s ní mluvit téměř o čemkoliv.
Z obědu jsme zamířili k nedaleké zoologické zahradě, kde jsme pokračovali v navazování kontaktu. V pavilonu opic se Li vyjímala, jako královna.
Opice, když ji uviděly, začali radosti vřeštět.Svou barevností jim připomínala odkud pochází.Džungli
Fotoaparát blýskal fleší, a světla bylo tolik, jako kdyby se kolem hnala tropická bouřka . Den se pomalu chýlil k soumraku, když jsme zamířili k autíčku vonícímu novotou. Před domem Li vystoupila a pohlédla na mne dlouhým pohledem.
"Nechceš jít na kávu?" Zeptala se.
Rozpačitě jsem se na ni zadíval a řekl jsem.
"Ne dnes ne už pojedu domů."
Li pokrčila lehce rameny, přistoupila ke mně a políbila mne jemně na rty. Její štíhlá postava se ztratila v obrysu dveří, ve kterých už poňuchával její labrador Filípek.
Nastartoval jsem motor Coltu, vyjel se slepé ulice a ještě než jsem dojel do první zatáčky už jsem se bil do hlavy, že jsem její pozvání nevyužil.
Její vůně mne dostala....

Byl jsem nenavratně ztracen.

Ps:Později jsem se dozvěděl, že to byla Euphorie od Kevina Claina

ZÍTRA SEZNÁMENI S JÁJOU

30 dnu do slunovratu.

21. listopadu 2012 v 9:42 | Johanz z Mallevilu


Každý rok netrpělivě odpočítávám dny do slunovratu, začátku pohanského nového roku.
Den, kdy se začne opět po vteřinách vracet světlo a ukrádat tak kousíčky z noci.
Venku je mlha, jako na anglických blatech a sousedovi psi si hrají na psa
baskervilského. Vytí vychází z mlhy a nedá se identifikovat směr.
Peggy vyskakuje metr do výšky a somruje oschlé drobky tvarohového koláče.
Já dopíjím prvního ranního turka a přemýšlím, jestli už nasypat sýkorkám
slunečnicové semínko. Za oknem terasy kvetou vánoční kaktusy a vyvolávají ve mně
představu vánočního shonu, který začne co nevidět. Kočky mají prázdné misky a hlásí
se o svůj příděl hlasitým mňoukáním. V kamnech hoří sluneční teplo
nakumulované do bukového dříví a já se chystám na pilu pro trochu pilin do kamen.
Záblesky plamínků, se jako ohnivé divadlo, plné poskakujících skřítků, mihají po stěnách místnosti a vyvolávají ve mně vzpomínku na netěsná dvířka u babiččiných kamen. Tam, na dřevěné lavici pokryté
tenkou dekou, se před usnutím formovala moje dětská fantazie. Přes všechnu bolest, kterou prožívám, si říkám: ŽIVOT JE KRÁSNÝ.

V přímém přenosu foto-Johanz

Zapomněl jsem, že letošní slunovrat je spojený s předpovědí konce světa a tak je třeba si udělat zásoby...co kdyby.UVIDÍME