Autor vychází se směsi doměnek a faktů a nezakláda si na tom, že má pravdu, protože pravda je závislá na úhlu pohledu.

Všechny příspěvky podepsané autorem vyjadřují jen jeden jeho názor,
který viděný jiným úhlem pohledu může být naprosto odlišný a psaný v jiném čase může vyznít naprosto jinak.

Pochopení, znamená mít rozšířené vidění.JzM

Zřím tě.(Avatar)

Píseň pro všechny krásné ženy.

ŠAMAN
Autor Johanz
Jsem šaman zrozený z víry,
že osud je SATAN,plný síry.
Ty,z pekla,zrozená v břichu,
umyté ruce,krví z hříchu.
Svíce pozvolná již zhasíná,ŠAMAN tvé činy PROKLÍNÁ.
Osud je předem určený,má i světlé okamžiky.
V hříchu jsme se milovali,i vráželi do srdce dýky.

Červenec 2012

Pragma

26. července 2012 v 18:29 | Johanz z Malevilu. |  Jája a Já

Lásku oplácet láskou,
usměv úsměvem,
to je tak těžké,
že už to nesvedem?

Chceme víc a víc
nakonec zbude jen jedno
VELKÉ NIC....

Oči pro pláč,
slova slzy kalí.
JÁ vzpomínám,
jak miloval jsem JÁ JI.

Pod polibky, když jsem jihl,
cítíl jsem tvůj pláč,
pragmatické zajištění budoucnosti?
K ČEMU? NAČ?

Co se má stát to se stane....

23. července 2012 v 21:37 | Johanz z Mallevilu |  Kmetoviště


Co se má stát to se stane, neboj se ničeho a buď přesvědčen,
že vše je tak, jak má být, že se stane co se má stát.
Optimistické nadstavení přivolává pozitivní řešení....

Velký předěl.

23. července 2012 v 8:31 | Johanz z Mallevilu

Svítání zastihlo mou matku, jak vleče svůj plný břich, ve kterém plavu v plodové vodě, jako žába, na cestě do porodnice. Propagandisté již za těch několik let po válce dokázali ženy zpracovat natolik, že dávaly přednost porodům v nemocnici, před porody doma.

Život je hra plná překvapení a zvratů a tak se stalo, že semeno, které mělo skončit někde v mechu u lesa, nebo ušmudlaném kapesníků, našlo svůj cíl a vniklo do vajíčka.

Nepomohly žádné nálevy z babských rostlin ani skoky ze stolu a neexistovala žádná pilulka RU 865 a tak jsem naposledy absolvoval cestu z Mariánských hor do Vítkovic v příjemném teple regulovaného prostředí. Facka, kterou jsem dostal na zadek, když mne porodník vytáhl do pětibodového světla, mne probrala natolik, že jsem do sebe poprvé vdechl filtrovaný vzduch operačního sálu. Nic moc to nebylo, ale abych se neudusil, musel jsem pokračovat v dychání.

Tak si tady dýchám celých šedesát let někdy hůř někdy líp a říkám si, k čemu je ta civilizace dobrá. Někam se ženeme ukoptění, jako kominíci od sazí, aby jsme poslechli volání přírody, a nakonec zjistíme, že jsme vlastně naprosto zbyteční. Příroda nás nechá zestárnout opotřebovat a odhodí nás jako kus pomačkaného svačinového papíru. Nikdo neví k čemu to je a cíl se jeví v nedohlednu. Ještě dál než na začátku. Takže žijme, dokud to jde, a dokud neležíme na onkologii, jako můj otec, kterého znám jen jako spolutvůrce mé osoby. Muselo to být úžasné to tvoření a jistě se v té chvíli měli s mou matkou moc rádi.

Za těch šedesát let jsem pochopil jednu věc, že si mohu (musím) dělat, "co chci", protože stejně vždycky někomu něco vadí. Každý nás posuzuje podle své dosažené inteligence a svých životních zkušeností. Slepice nikdy nepochopí kohouta stejně tak, jako žena nepochopí muže.

Sluníčko už svítí, jako ta světla v porodnici, když jsem se klubal ven a já přemýšlím o tom jestli návštěva onkologie je to pravé ořechové a jestli vidět mého otce podruhé v životě je pro mne tak důležité, že o tom přemýšlím



Ps: Vzkaz pro mého kamaráda….Dělej si to co chceš a o čem sníš, protože jediná věc, které budeš litovat, že jsi neudělal je ta, kterou jsi neudělal.

Šedesátková předzvěst.

21. července 2012 v 14:44 | JM |  Fejetonky


Když je člověk mladý, tak si myslí, že je nesmrtelný a jen se diví kam mizí všichni ti, které potkával na svých toulkách městem.Ty desítky bezejmenných tváři, se kterých se některé usmívaly a jiné mračily, ale všechny byly bez výjimky živé. Ptal jsem se sám sebe proč lidé chodí do těch podivných prostor, kde mezi stromy vyrůstaly se země skály plné podivných znaku a obrázku.Teď když život utekl, jako voda v horských peřejích, zbyla jen jedna otázka. Kdy jsem na řadě? Dnes, zítra za měsíc, nebo deset let. Odpověď zní....jednou jistě. Každý komu teče mlíko po bradě, nebo jiném orgánu se dočká. Chytrý, hloupý, krásný i škaredy, bohatý i chudý, závistivý i štědrý , každý i ten jediný spravedlivý o kterém si mnoho lidí myslí, že jsou to oni. I TY. Neruda, nebo který ten básník oslovoval člověka v padesátce "velebný kmete" Fajn já jsem tady a ještě nekmetím.Každopádně jsem připraven.Smějící se

Memento mori.

19. července 2012 v 19:55 | Johanz z Mallevilu |  Kmetoviště

Dle statistiky umírá denně na světě průměrně 500 tisíc lidi.
Než se naděješ i ty mužeš být mezi nimi.



KLIK a život je pryč.

19. července 2012 v 6:13 | Rebeka |  Rebeka


Milý příteli,
nenacházím slova Ti odpovědět a už vůbec ,abych ti napsala svůj názor.
Napíši jednu větu : "Jsi blázen".... větu ještě jednu :"Jsi neponaučitelný
blázen". To je konec.

Muž v tvém věku(59) už takové hlouposti nedělá, asi jsi ztratil rozum. Prostě něco
jsi ztratil, rozum, soudnost,nadhled,rozvážnost, úsudek, schopnost vnímat a
rozlišovat atd ....Tvoje rozhodnutí, tvoje následky.
Tak jsem si říkala, že nepíšeš do svého blogu- asi jsi zamilovaný, Ale ty děláš hlouposti, které s
láskou nemají co dělat.No stalo, máš ponaučení, ale jak tě znám jsi
neponaučitelný, uděláš další hlouposti, tak budu věřit, že třeba ne.
Jen se zamysli, zda je to láska, potřeba, sex..nebo co tvůj vztah vůbec je. Já
tomu nerozumím, to víš jen ty.
Moje úvaha :
Beru to asi tak, že tvůj vztah je, nebo byl nějakým způsobem krásný, ale
zároveň tak nějak smutný. Přece dobře víme,že takový vztah je vždycky ošizený,
není to právě vztah se vším co k tomu patří. Jednak nikdy nevíme , jakého konce
se dočkáme.Nemůžeme s ním, s ní ... prožívat všechno tak, jako v opravdovém
vztahu. A to narození dětí, oslavy a narozeniny příbuzných,smrt rodičů a další
zásadní životní okamžiky. Můžeme to s naší láskou prožívat hodně, ale nikdy ne
dost, protože máme obvykle jen vyhrazený čas a prostě s ní - s ním v krizové
chvíli nemůžu být.
A má to ještě jeden háček, je to takový začarovaný kruh. Pokud se nad tím
zamyslím, stojí za zvážení, jestli ty důvody a problémy, které nás vhání do
náručí někoho jiného, by se nedaly vyřešit s nasazením právě té míry úsilí,
kterou jsem věnovali budováním našeho vztahu. Jestli se náhodou nedostáváme do
pozice psa honícího se za vlastním ocasem. Protože ano, v jeden moment je náš
vztah ulehčení, pomoc, možnost se vybrečet, prožít krásné milování, krásnou
lásku ... ale pak přijdou chvíle, kdy tuhle půjčku budu muset splácet i s úrokem
a našetřit budu muset hlavně z toho vztahu hlavního. Může být, že se vyplatí
překonat tak krizové období a pak včas vystoupit, ale co je včas a kdo na to má
tu sílu?
Teď je si ještě třeba uvědomit , že pokud je nám po padesátce, netřeba na nic
čekat, pieta za nepodařenými vztahy jde stranou, protože je třeba žít dál a bez
"otáčení kráčet ke hvězdám", kdo zůstal na rampě, nechť si tam kysne sám.
Tak to prostě nějak cítím .
Když si najdeme milenecký vztah a neudržíme jej nadále a nepodaří se nám…
to pak se zlým, nebo nemilovaným ….nebo nechápajícím protějškem, žijeme až do smrti.
Tedy žít ve dvou partnerských vztazích, problém je v tom, že naráz.
Nemluvím tu o bigamii, prostě je to milenka či milenec, ale není to jen o sexu,
i když to u něj třeba začínalo. A místo jedněch starostí mám rázem dvoje. Dalo
by se mluvit i o radostech, ale to platí jen zpočátku.
Obvykle k tomu nedojde, protože v případě náznaku starosti se milenecký vztah
opouštíme s čistou hlavou, protože jsme si přece nic neslíbili a pokud jo, tak
to bylo v návalu vášně, či pod nějakým tlakem různých souvislosti.
Potom přijde období jen utěšování o vzájemné lásce,vzájemné informace o jiných
starostech a radostech, rodinných povinností,už se neradí a nepřesvědčuje,ale
pěkně se z tohoto vztahu vycouvá.
I když? Jak kdo a s kým?Jakou formu zvolí v jakých okolnostech a prostředí se partneři nacházejí.Potom přijdou slova nepěkná, hanlivá, urážející ...o dalších ani nechci psát.Ale je to tak ..je to v člověku, jeho výchově, jeho sociálních poměrech, jeho inteligenci, zájmech,
zálibách ....

Ještě pár slovíček.
S láskou to ještě není tak špatné, jen je potřeba pečlivě hledat. Poměrně často
se právě v případě neveselé lásky stává, že zapomínáme na ten nejvlivnější
činitel - nás samotné. Musíme se naučit analyzovat. A tak se vrhám do vztahu, o
němž vím, že nemá smysl. Bez analýzy nás- partnerů a pro nespočet malicherných
důvodů nejdeme kupředu. A i když nám dojde, v jakém vztahu žijeme, či přežíváme,
stejně v něm ze setrvačnosti zůstáváme po několik dalších" zbytečných měsíců" a
v tragičtějším případě i let. To všechno znamená jediné - jsme zloději vlastního
blaha. Z lenosti setrváváme s lidmi, kteří nám nemají co říci. Z nudy či jen
proto, abychom nebyli sami, radši přečkáváme vzácné chvíle života s někým, kdo
už pro nás nic ve smyslu duchovního spojení neznamená.

Láska bolí ….nevím? Téměř každý z nás si tuto holou větu o dvou slovech prožil na
vlastní kůži. Ale dnešek není zítřek ….ani včerejšek. Proto je škoda se o něj
ochudit kvůli nezdařilé lásce, nebo bránit jejím návnadám proto, že vedle sebe
máme někoho, kdo už by měl být na vlastní cestě životem. Ti šťastní, jichž se to
netýká, pořádně netuší, jakého psychického marasmu byli prozatím ušetřeni,
nemusí se však ničeho bát, je téměř nemožné, aby se jim toto vyhnulo. Život není
dokonalý a mezilidské vztahy ještě méně.
Naše současnost ale není dělaná pro velké city. Milenecké poměry a jednodenní
sexuální eskapády, takový je opravdový obraz lásky?Mlžný a barevný
impresionismus většinou mizí jako pára nad hrncem - když ujedeš několik
kilometrů od své lásky.A ocitáš se ve svém rodinném prostředí, ve svém
"zázemí"- sice, které Ti poskytuje
tzv. rodinnou pohodu o kterou jsi chviličku, když si byl se svou láskou asi zrovna
nestál.Asi jsou to ty vztahy, láska , city, potřeba někoho kdo nás miluje, kdo
nám rozumí, alespoň pro tuto chvíli- kdy jsme s ním. Je to mnoho , je to málo
???
Tato slova myslím oboustranně, někdy to tak funguje- třeba většinou.
A potom mejlíky začínají slovy … rad, pochopení, sdílení radostí i starostí,
plné slovíček lásky a porozumění, ale to vše bez reality…nastávají problémy
…utěšuje se o lásce, porozumění, ale zároveň mezi větami, nebo přímo jsou slova
..neradím, nepřesvědčuji…..nevíš, nechápu tě ... Jako bych se ocitla v reálném
socialismu a tak to začalo pěkně, jako v impresionismu ……
Slova, slova, slova …prchavý okamžik ..láska, city, vášeň….
a můžeme začít zase od začátku mého mejlíků.
Asi jsem se k ničemu nedobrala, asi jsem na nic nového nepřišla, pouze
moje myšlenky a názory napsala.Není to k ničemu, je to přece úplně jedno co si
myslím .Dny ubíhají všem stejně ..KLIK a dopis je pryč…KLIK a život je pryč….tak
vlastně není o čem psát.

Pěkné dny…… a aby to bylo třeba úplné jinak, než jsem to napsala…
Můj příteli ..přeji aby jsi se z těch sraček dostal ....s hlavou vztyčenou, ale
stejně myslím, že tě láska Jáji neinspirovala, ale naopak ...velmi srážela k zemi
..už to nejsi ty ....tak se vzpamatuj nebo se ....to nechávám na Tobě
.....nemohu ani věřit, že jsi to TY ......ach jo !!!!

Rebeka

Bez komentáře. JM

Západ slunce.

18. července 2012 v 23:22 | Johanz z Mallevilu |  Fejetonky

Stejně, jako vždy, když mám hlavu plnou splínu, usedám na draka a vyrážím do zapadajícího slunce. Z Olbramic je nádherně vidět do Beskyd a vrtule větrné elektrárny 30 km vzdálených Oder, jsou jako na dlani. Motorka uhání a od chvíle, kdy jsem nechal vyměnit ozubené kolečka a řetěz, cítím, jak se ji zmocnil, mladý duch. Je to takový Bypass Yamaha. Taky se mi to stalo, když mne rozřízli na polovinu, opravili srdíško a sešili. Manželka říká, že mi při krevní transfuzi vyměnili i povahu. Bohunka má lékařka a kamarádka zase zkonstatovala, že se mi pomíchaly priority. Já říkám, že to byl restart do poslední části života. Všechny ty pasti pěkných žen. Při konzultacích s kamarády (i muži jsou staré drbny) Jsem zjistil, že je těch hysterických žen kolem nějak moc. Každá z těch krásných a něžných žen začne po čase trpět utkvělou představou, že její muž či přítel je nedokonalý a začne s jeho přestavbou. Z muže původně zcela oddaného své ženě či přítelkyni, se stává loutka a později uprchlík do… a tady si dosaďte, co chcete, od ryb počínaje až po hospodské povaleče, nebo k jiné ženě. Ostatně i zvuk mé Yamaha pod zadkem mi připomíná, že jsem si ji koupil po velkém třesku s Natálii. Jsem zvědavý co si koupím teď po velkém třesku s Jájou... asi to bude rogalo... ostatně proč ne?není to zase tak nebezpečné.Alespoň bych nemusel platit vstupné (stejně jsem ho neplatil) na Colours a měl bych místo v první řadě s nadhledem. No a Kikině co se ptala v komentech "co jsi tam dělal dědku?" bych řekl "anděla ty krávo".

Colours of Ostrava 2012

16. července 2012 v 14:15 | Johanz z Malevilu. |  Fejetonky

Připadám si trochu, jako neohrabaný lachtan, když se pohybuji do rytmu skupiny, která si říká "Shethl Superstars". Není často vidět člověka v mém věku, aby křepčil, jako dvacetiletý. Černé rifle a tričko činí pohled na mou postavu milosrdnějším, a když jsem usoudil, že je příliš teplo koupil jsem si v Pantalonu tílko bez rukávu. Červený kříž a nápis REVOLUTION mne posunuje někde mezi tenagerry a seniory. Festival je kolem Fukušimy a centra Ostravy zcela zdarma.


Sem tam je pohozený v průčelí zavřených obchodů opuštěný kytarista, vyluzující sám sobě doprovod na harmoniku. Bludiště obchodního centra překonáváme se skřípějícími zuby, protože skvělý architekt umístil toalety do druhého patra, což je pro vozíčkáře mnohdy o mokré kalhoty.
V loutkovém divadle mají vozíčkáři asi hodinové vystoupeni na téma duhy.
Balet několika skupin s Ostravy, Prahy, Brna a Pelhřimova, spojuji trikoty, každý v jedné barvě. Pravda, mne zvyklého usínat v teple okamžitě, to udrželo v pozornosti jen chvíli a potom moji duši zahalila milosrdná tma, občas protkaná barevnou duhou složenou s lidských těl. Naštěstí mne Jája, která ví, jak rychle upadnu do spánku, jistila z boku, bych nezachrápal.
Skupina BUM BUM BAND nás provázela ne cestě z centra do Fukušimy už podruhé a dvacítka bubeníku a bubenic nám pěkně rytmovala do kroku.
Hlad jsme ukojili několikrát naposledy u napíchnutého prasete, které se tvářilo poněkud opáleně a ořezaně ale i cena 65 Kč za deset deka mne neodradila dát si tuto pochoutku poprvé v životě. Nelitoval jsem a mám na dalších 60 let vystaráno. (alespoň za tu cenu)

Do prostoru placeného areálu bývalých Vítkovických železáren a dnes SKANZENU jsem se dostal přes desítky hlídek, se svým příslovečným štěstím zdarma. Zatím co perlustrovali Jáju, která se oháněla deštníkem, proklouzl jsem kolem. Dostali jsme ho od dobré vietnamské víly, která nás viděla stát pod stromem a zželelo se ji, že tam mokneme. Netušila, že stojíme vedle auta a přemýšlíme, kam dál.
Obžerství jako v LUKU (lukulské Hody) Vyjmenovat co všechno se tady vaří, by zabralo snad celou stranu. Bramborový placek za 18 kilo, je jako kolo od vozu jen, aby vážil co nejvíce...55 Kč. Naštěstí byl propečený natolik, že nebyl uvnitř syrový.


Bývalý plynojem v průměru asi sto metru měl v sobě vybetonovaný prostor, Mnoha lidem se to líbilo, ale mi to připomínalo svou betonovou masou spíše Hrabyňský památník osvobozeni. Patnáctí metrová stěna trčící do výšky byla jen v dolní hraně přerušena otvorem výtahu s ocelovými dveřmi. Když jsem spatřil tu MASU betonu tak mi při představě že zůstaneme uprostřed viset, naskočili pupínky i na zadeli. Přesto mne představa, že lezu do schodu, popostrčila dovnitř a my jsme vystoupili až nahoře. Zevnitř beton vypadal, jako otevřená krabička od sardinek s kopulí, jako vodojem.
Na zpáteční cestě jsem se pokusil dostat na výtahovou klec, která vedla na věž, se které je prý vidět celá Ostrava, ale cena 80 korun za dvě minuty jízdy mne odradila.
Hlavní tahoun večera Alanis Morissette rozhýbala třicetitisícovou masu lidí. Davy se vlnily jako moře. Vlny se přelévaly sem a tam a od nich se odtrhávaly hloučky piti chtivých. Vztyčené ruce a mnohde skleněné oči hrozily temnému nebi v rytmu hudby.Po poslední písní se tisící hlavy dav vydal na pochod k východům. Půlnoc zahájila další skupina.

Víkend...ráno.

4. července 2012 v 8:18 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já
Dveře do jídelny zvaly hladové poutníky, aby naplnili svůj břich. Švédský stůl se prohýbal pod tlakem chtivých rukou, vždy je to stejné , když je něco v ceně. V ústech se mi hromadily sliny, jako když zajíc vletí do jetele a já nezvyklý snídat jsem si naložil trochu dobrot na zkoušku. U sousedního stolu se dusí pán vajíčkem uvařeným na tvrdo a já marně hledám, kde ho vzal. Teprve, když se zeptám tak se dozvím, že jsou v košíku, aby nevychladla. Je to tak"líná huba hole neštěstí" říkám si v duchu a po druhé naplním talíř o něco víc. Do schodu už jdu funíc jako Pandrhola a těžce usedám na pelest. Jája mne však dlouho nenechá sedět a my jdeme do recepce pro plavenky do místního AQUAPARKU.

Víkend...pátek

4. července 2012 v 7:19 | Johanz z Mallevilu |  Jája a Já

Kilometr za kilometrem ukrajuje malé Mitsubishi z okresních cest. Jízda za sluncem začala. Předcházelo tomu balení, které se odbylo za několik minut a až na zapomenutý fén se ukázalo, že je všeho nazbyt. Celé čtyři dny jsem potřeboval jen ustřižené Vranglery, které tvoří jeden z malá oblíbených kusu v mém šatníku. Několik krátkých tílek s různými malůvkami, jako doplněk, stačilo až až. Ve středisku, které je vyloženě sportovní se nikdo nad ničím nepozastavuje a i kdyby to udělal je mi to úplně jedno. Pokoj nás vítá příjemným chladem, což mne naplňuje po dlouhé cestě potěšením. Sluníčko prohazuje své paprsky do pokoje přes větvoví rozložitého dubu, který zároveň brání zvědavým zrakům nahlédnout co se děje uvnitř. To co se děje uvnitř nechávám na fantazii čtenářů, ale děje se toho hodně. Cesta proběhla naprosto v pohodě až na malé nedorozumění z ceníkem jedné restaurace, kde čertovo maso se přičítáním příloh z ceny 129 korun, vyšplhalo na 229 korun. Pravda s jedním Bernardem, ale toho by měli za tu cenu dávat k obědu zdarma. Přecpání z velkých porcí jsme řešili tím, že jsme si vždy dali jen jedno jídlo a mohli tak ochutnat více specialit. Borůvky za šedesát korun litr, jsme jedli celé čtyři dny. Navigace po cestě nás neustále naváděla svým "PŘEPOČÍTÁVAM" tak, abychom odbočili do polí mezi pasoucí se krávy, ale nenechali jsme se zmást a nakonec dojeli do cíle, kde jsme měli REZERVACI v rezervaci. Celé okolí je národním parkem a prostředí bylo velmi pečlivě upravené. Večer jsem zobl čtvrt tabletky na spaní, jako vždy když spím v neznámem prostředí, abych překonal časový posuv, který jistě činil několik minut :-) a ponořil jsem se se svým oblíbeným autorem v ruce a s přitulenou Jájou v podpaží, do spánku.

Foto Johanz